Dáša Pavlíková

Do Afriky jsem tentokrát jela bez většího očekávání. Namibie – to je klasika, mnou dosud nepoznaný „must have“ Afriky. Ale Angola? Co tam? No nic, podívám se, odškrknu si ji v seznamu zemí, ve kterých jsem ještě nebyla. Bratranec tam kdysi dávno sloužil jako doktor v Catumbele a jeho vyprávění v době hluboké totality zavánělo těžkou exotikou. Zvířata tam prý nejsou – škoda, ztrácí se tím pro mě jedna z hlavních motivací návštěv afrického kontinentu. Byly slibovány zajímavé domorodé kmeny, ale od toho jsem moc neslibovala, co by mě tak asi ve 21. století mohlo překvapit, polonazí lidé s mobilem v ruce? Dobrá, jedu, průvodce Petr Schwott je pro mě záruka ……
Nakonec jsem byla celým výletem a zejména Angolou nadšena, a to moc. Během deseti dnů v této zemi jsme neviděli žádného bílého člověka. Angolané byli většinou příjemní a přátelští, cítila jsem se dobře. No a že se budeme družit s domorodci, kteří neznají žádné vymoženosti civilizace a bílé možná viděli párkrát za život, to jsem nečekala. A ta nádherná, takřka panenská místa! Pozorovat z vysokého útesu skákající velryby, to byl neskutečný zážitek. Také v dalších státech, Namibiii a Botswaně, jsme měli spoustu zážitků a velké štěstí na zvířata. Zejména mě překvapilo množství lvů a nosorožců.
Chci ještě jednou poděkovat Petrovi Schwottovi – byla jsem s ním na expedici už čtyřikrát, což mluví samo za sebe. Je úžasný pekař housek, zkušený guide, umí si dělat srandu sám ze sebe, je zábavný a příjemný člověk a vždycky se nám postará o nějaká vzrůša, na která později rádi vzpomínáme. Poděkovat chci řidičům, že nás bezpečně dovezli a poradili si ve svízelných situacích, i všem členům expedice, protože tam nebyl žádný prudič a celkově byla atmosféra většinou příjemná. No a samozřejmě děkuji i Zirhamii, že takové báječné expedice pořádá.